Letos jsme se vydali opět na Berounku, doufám, že příští rok zavíráme někam jinam. Poprvé jsme jeli na kánoích, tak jsme kvůli obavám některých účastníků zájezdu jeli raději volejnatou Berounku, než divočinu typu Otavy. Ale faktem je, že se třeba na Otavu moc těším.
Odjezd byl poněkud komplikovanější, než by mi bylo milé, ale zvládli jsme to. Hned v Praze jsem převrhl vlek s loděmi. Lodě přežily, vlek utrpěl určité šrámy. Nakonec ale po menších úpravách absolvoval celou vodu bez dalších patálií. Ostatní naštěstí trpělivě čekali u Dolanského mostu. Ale je pravda, že koupání i restaurace byly v místě,takže to zas tak strašný čekání nebylo 🙂 Snímek zachycuje finální přípravy před vyplutím.Vojta jel na kajaku a i když jsem měl trochu obavy, jak to zvládne a jestli se nebude moc bát, dal to skvěle. Na olejích, kde to neteklo, ho to sice nebavilo, ale zato si užíval příležitostné vlnky. Tady ty byly první a byl jsem dost na vážkách, jestli ho mám nechat jet, a nakonec to dopadlo báječně, hrozně se mu to líbilo. Teď ho ještě přesvědčit, že musí jezdit i na voleji…
Důležitým prvkem sjíždění českých řek jsou přestávky v bufetech. Tady to bylo bohužel jenom o birelu, protože jsem díky pozdnímu příjezdu musel ještě pro auto, ale i tak to celkem šlo. Vítek konečně rozšířil repertoár svých jídel (bramborová kaše, cottage, kečup, suchý rohlík) o další pochutiny, takže se tím zásobovací a stravovací proces výrazně zjednodušil. Párku v rohlíku třikrát hurá 🙂První večerní pohoda u ohně. Kvůli tomu jsme ochotni podstoupit celodenní martyrium balení, plavení, vybalování a tak všelijak podobně 🙂
Pro děvčata je zájezd na vodu vítanou příležitostí tvořit si na hlavách stále nové a nové variace účesů. Zatímco běžný vodák při ztroskotání zachraňuje v první řadě pádlo, v jejich případě je alfou a omegou dalšího přežití v divočině vylovení hřebenu.Oblíbenou destinací je bufáč na jednom z jezů. Děti se zde mohou ráchat v laguně vyhřáté vody, dospělí zase konzumaci nápojů a nezávazné společenské konverzaci. Vítek zde vsadil na jistotu, dal si hranolky a jejich konzumaci doprovodil pěkným výstupem komediálníhop typu 🙂
Další zastávkou je kemp Kobylka. Velká louka a krásný proud v řece na blbnutí. Vítek by sice asi jel raději dál, ale měl smůlu.Následující den jsme si dali od vody pohov a navštívili plzeňskou zoo. Zde mi Vítek připravil pěkně horké chvilky, když se ztratil. Měl čekat před WC, ale nějak zazmatkoval a odešel. Nakonec byl po nekonečných minutách nalezen u medvědů. Byl z toho dost vyplesklej, já ostatně taky. No, hlavně, že to dobře dopadlo…
Aby ta voda nebyla tak fádní, oprášili jsme naše dlouholeté oddílové zkušenosti a připravili jsme takovou decentní Cestu za pokladem. Klíčem bylo složit rozstříhanou zprávu, která prozradila začátek noční části. Lístečky děti získávaly za různé úkoly.První úkol, za který byl lísteček do zprávy, bylo nalezení ingerdiencí pro výrobu pudinku. Druhým úkolem pak bylo jeho uvaření. Toho se překvapivě ujali hlavně kluci. Před samotnou akcí bylo ovšem nutno řádně jednotlivé přísady prověřit všemi smysly 🙂Rozdávání jsme z bezpečnostních důvodů svěřili Lauře. Překvapilo mě, že někdo nejí pudink s piškoty. Vždyť pudink bez piškotů, to je jako… hospoda bez piva!Do kempu u Potůčků, kde jsme zůstali do konce, přijela Martina s Kubíkem. Ten byl nadšený, že je konečně ve společnosti, prázdný byt mu bez bratrů přišel moc tichý a klidný. Hned se stal lokální celebritou a užíval si obletování ženami 🙂Na poslední večer si holky připravily tradiční vystoupení. Rok od roku to mají lepší a lepší 🙂Poslední noc se děti vydaly pro poklad, který se podařilo úspěšně nalézt. A dobroty tam měl i Kubík 🙂
A všichni z pokladu něco chtějí 🙂Ještě poslední zmrzka a hurá domů…
