Tož máme svatební obřad i veselku za sebou, doufáme, že se vám to líbilo (pokud jste tam byli) a rvete si vlasy, že jste tam nebyli (pokud jste tam nebyli). Nám se to líbilo převelice, dopadlo to tak, jak jsme chtěli a to je hlavní. Protože jsem musel určité dotazy zodpovídat několikrát, napíšu to pro sichr i sem, abych to měl z krku: ženil jsem se dobrovolně a rád a žádné iluze už asi tak 34 let nemám : -) Fotky dáme na web až budeme doma z dovolené, možná se někde pokusíme něco propasírovat krz dráty z nějaké kavárny.

Děkujeme všem, kteří nám při svatebních přípravách pomohli, raději zde nebudu nikoho jmenovat, protože seznam by to byl dlouhý a snadno bych mohl někoho opominout. Kolona z Mercedesů byla super, při výjezdu z Modřan to vypadalo jako dokonalá cikánská svatba : -)  Pokusím se zde popsat nějaké zajímavosti z příprav i ze svatby samotné, které by měly být zaznamenány pro další generace.

Historka první se váže k přípravě mejdaniště v Krasolesí. Půjčovali jsme si velký vojenský stan od jednoho člověka z Červené Řečice, který se nás při předávání ptal, kolik lidí to bude stavět, „Dva,“ odpověděl jsem, ale když jsem viděl, že se mu to zdá naprosto nehorázně málo, tak jsem dodal, že možná budeme i tři. „To nemůžete nikdy postavit, naprosté minimum jsou     čtyři lidi, ale pro stavbu je potřeba nejméně šesti lidí!“ Nechápal jsem sice, na co že je třeba tolik lidu, když jsme tu dva pašáci, kteří dokonce byli vedoucími družin ve slavných HOBŘ, ale je pravda, že mě dotyčný kapku znervóznil. Dále jsem se dozvěděl, že vojáci měli normu na postavení stanu patnáct minut, kterou jsme ale nehodlali překročit, abychom nenarušili vysokou bojovou morálku našich jednotek. Pravdou rovněž je, že Kája trávil vojnu dílem ve vrátnici a dílem u krav, zatímco já jsem se jí pro jistotu vyhnul úplně.

Nicméně jsem nehodlal ponechat stavbu stanu náhodě a zavolal jsem Martina z nedalekého Zachotína, zda by nám nemohl na chvíli přijít asistovat při stavbě. Rovněž se nám dostalo informace, že to ve dvou ani ve třech nikdy nepostavíme, ale že se pokusí přijet. V Krasolesí ještě David zlanařil jistého pana Dvořáka, který se do telefonu holedbal, že byl na vojně a že to postaví klidně sám. Protože večer se již nic stavět nedalo, dali jsme si pivko, posily zajistili na půl jedenáctou a věnovali se konzumaci.

Ráno jsme s Kájou vyrazili na plac, abychom to měli přichystané, až posily dorazí. Zhruba za hodinku jsme měli stan postavený, takže jsme mohli posilám zavolat, ať klidně zůstanou tam, kde jsou. S vědomím, že jsme fakt hodně dobří a že s přehledem nahradíme nějakou rotu vojáků (né aby se toho nějakej pitomec hned chytil a poslal nás někam do pole, to by asi nefungovalo!) jsme si říkali, že bychom mohli nabídnout paní ministryni obrany Parkanové stavbu týlových pivních stanů pro naše chrabré vojáky v případě vojenského konfliktu.

Ve čtvrtek jsme jeli s Martinou do restaurace Baroko, kde jsme měli svatební hostinu, s ubrousky a dalšími věcmi na výzdobu. Ve Strašnicích jsem měl vyhlédnuté břečťany v květináči za solidní cenu, které jsme plánovali umístit na stoly a doplnit nastříhanými větvičkami břečťanu od nás ze zahrady. V květinářství jednak břečťan již neměli, a druhak mi došlo, že jsem zapomněl nastříhat břečťan u nás doma. První problém byl vyřešen v květinářství za rohem, druhý v nedaleké vilové čtvrti. Brouzdal jsem ulicemi a když jsem viděl, jak někomu přelézá břečťan přes plot, šup a už jsem si kousek uškubl. Občas byl problém v přítomnosti lidí, kterým by se moje počínání mohlo nelíbit, takže jsem musel řadu velmi pěkných rostlinek vynechat. Ale nakonec se mi podařilo po krátké procházce nashromáždit dostatečný počet větviček na stoly, aniž bych musel řešit nějaký konflikt s domorodci či ozbrojenými složkami zajišťujícími veřejný pořádek.

No a v pátek to celé vypuklo naostro. Někdy po šesté dorazila kadeřnice, jejíž dílko na hlavě Martiny se velmi vydařilo. Náročnost této práce jsem si plně uvědomil v sobotu někdy ve tři ráno, když jsem Martině tahal z vlasů desítky sponek, sponeček a ve finále jsem se dopracoval až k jakési drátěnce. Pravdou ovšem je, že svatební kadeřnice je náročné povolání, protože když má být  nevěsta připravena dejme tomu v osm, tak to aby se začalo s krášlením tak ve dvě ráno… A to ještě musí zbýt čas a prostor na kosmetičku.

Já zatím vyrážím do Americké pro kytku a Pavlu, pochopitelně uhnu nejdřív do Belgické, ale času je dost, takže ještě jedno kolečko a parkuji v Americké. Paní květinářka je velmi ochotná, vaří mi kávu a dodělává kytice. Doráží Pavla, balíme květenu a směřujeme na Žižkov pro mamču. Přicházím zrovna ve chvíli, kdy si zapaluje cigárko, ale času je dost, takže můžeme ještě nějakou tu minutku posečkat.

Postupně doráží další a další hosté, Zdenka s Ivanem přiváží Evžena, což je želva a svatební dar, který nakonec nebyl svatebním darem, ale o tom později. Ivan se velmi úspěšně zhostil úkolu přidělat plyšového medvěda na kapotu našeho piánka, medvěd vydržel sedět až do Krasolesí.

S úderem desáté se objevuje i ústecká sekce, takže se usazujeme do meďourů a vyrážíme do botanické zahrady. Průjezd Prahou je naštěstí hladký, takže mi padá velký kámen ze srdce, neboť tohle je vedle počasí jediná věc, kterou opravdu nedokážu ovlivnit.

V botanické je již všechno přichystáno, u kasy nám paní dává lístky grátis a můžeme směle dovnitř. Nějak se mi nedaří najít cestu na Bambusovou loučku, protože ta, kterou jsem tam před rokem šel, je patrně uzavřená. No, nakonec jsme po ní stejně prošli…

Svatební obřad proběhl bez komplikací, prostředí jsme si opravdu nemohli vybrat lépe. Následuje oběd v restauraci Baroko, kterou pro podobné účely nelze než vřele doporučit. Když hodlám přinést přípitek, zjišťuji, že zde není můj bratr. „Asi na něj nečekejte, on si odskočil do nedalekého obchodu zakoupit nějaké barvy a laky,“ vysvětluje jeho nepřítomnost Jana. Ještě klika, že si nevyjednal v okolí připouštění kozla… Nečekáme tedy a připíjíme si bez něj. Součástí oběda je i sázení na pohlaví našeho potomka, které jsme se s Martinou dozvěděli ve čtvrtek na ultrazvuku. Většina si sází na holku, ovšem mají smůlu, protože to bude kluk. Úspěšní sázkaři jsou odměněni horkými malinami se zmrzlinou, které zde mají opravdu lahodné.

Valuška s Terčou velmi oceňují přilehlý trávník a také houpačku, která jim pomáhá nějak smysluplně využít čas, kteří dospěláci tak zbytečně marní sezením za stolem a plkáním o nesmyslech. No a po skončení oběda se již vydáváme do Krasolesí, my s Erikou jedem přímo z restaurace, ostatní si jedou pro auta do Modřan.

Výjezd z Prahy je tradičně děsný, ale nakonec se nám daří doputovat na dálnici, kde to již odsejpá. Po příjezdu pak již nezbývá než průběžně řešit drobné organizační zádrhele a hlavně pařit a pařit… Se soudružskou otevřeností musím přiznat, že si z mejdanu příliš nevybavuji, a to ani né kvůli přílišné intoxikaci jedenáctkou od Ježka, ale prostě proto, že toho bylo v posledních dnech a hodinách kapku moc.

Někdy kolem půlnoci kvůli tlaku okolí došlo k nakrojení svatebního dortu, který upekla Jana z Ústí n/L (teda tam, kde hraje hokej Milan Antoš), a nad kterým se sbíhaly sliny všem přítomným již od příjezdu. A nutno říci, že dort nejenom luxusně vypadal, ale ještě luxusněji chutnal! Kdyby Jana upekla dorty tři, snědly by se v pohodě také… 

Sešla se nám celá řada zajímavých a hodnotných darů, luxusní sadu nožů po nás podědí a jistě velmi ocení i naši vnuci, topinkovač byl ozkoušen hnedle v sobotu, Jezinky dotáhly mou touhu po avantgardním záchodu skutečně k dokonalosti : -) Moc děkujeme všem, kteří dorazili ať již na obřad nebo do Krasolesí, popřípadě na obě místa a samozřejmě tisícerý dík za všechny dary! Udělaly nám velkou radost, Martina mě dokonce donutila ve tři ráno je ještě jednou všechny rozbalit a prozkoumat . -) .

Pozn.Martina: Já bych chtěla poděkovat hrstce svých příbuzných, kteří si udělali čas a dorazili na obřad, strejdovi Fandovi s tetou, a pak Česťovi, který dovezl část litoměřických příbuzných, v čele s mojí milovanou tetičkou. Byl to pro mě takový velký nehmotný dárek J. A aniž jsem to tušila, v Krasolesí na mě čekal ještě jeden podobný, moji zaměstnavatelé z Vídně, Familie Slaviček, kterou jsem viděla po x letech. Díky moc za účast J

V sobotu se průběžně loučíme s těmi, co odjíždějí a vítáme se s těmi, co přijíždějí.  Pobyt na louce a konzumaci čehokoliv nám ztěžuje neuvěřitelné množství vos, které zde poletuje. Je až s podivem, že jediným bodnutým byla v sobotu odpoledne Vendulka, která navíc ale šlápla na včelu (a v zápětí jí na bolavou packu omylem šlápla Martina). André nás ještě před svým odjezdem vezme na krátkou projížďku po okolí ve své nádherné w115.

Samotnou kapitolou je odjezd Zdenky s Ivanem a hlavně s Evženem. Zdenka si totiž na Evžena tak zvykla, že jí činí značné problémy se s ním rozloučit. Již během večera řešíme otázku, zda by nám nevadilo, kdybychom dostali jinou želvu a Evžena si Zdenka ponechala. Vůbec nám to nevadí a svým způsobem jsme s tím i více méně počítali. To nejlepší ovšem přichází v sobotu odpoledne. Zdenka odjíždí asi hodinu a během této doby nám Evžena po zralé úvaze čtyřikrát dala a pětkrát si ho odvezla. Nakonec to Martina řeší posazením Zdenky do auta i s Evženem s tím, že se sejdeme příští neděli u nás na chalupě a společně zajedeme k chovateli pro novou želvičku.

Jako poslední sobotní hosté přijíždí velmi vzácná, o to však vítanější návštěva z Náchoda – Monarcha s Kamčou a pejskem Vendulkou. Před námi je tak další vypečený večírek s nadbytkem jídla a pití a s kvalitní hudbou přesně podle našeho momentálního gusta. Jediným mínusem je děsná kosa, která nás nutí balit se do dek a spacáků a také fakt, že někdy ve tři ráno došel rum na grog. Nicméně se nám podařilo hravě strčit do kapsy mejdan hasičů v nedalekých Košeticích, kteří už dávno měli půlnoc a chrupali doma v kanafasu, když my jsme byli v nejlepším. Do postele se vydávám hluboko po čtvrté, Monarcha s Kamčou si pouští na dobrou noc ještě pár největších hitovek.

Program na neděli je celkem jasný – pobalit stany a sbalit vše, co jsme za účelem mejdanu vybalili. Je to fakt strašně moc, ale nakonec se nám daří v pondělí odpoledne s napěchovaným autem odjet směr Praha.

V neděli večer nás pobavila Valuška, která v momentě když jsme se klížícími se zraky těšili do postele, navrhla, že bychom si teď mohli pustit nějakou hudbu a jít tancovat… Evidentně z ní roste zdatná mejdanystka, což je dobře : -)  Tož tak.