A se soudružskou otevřeností musím říci, že už bylo načase. I když na druhou stranu jsem měl v posledních horkých dnech pocit, že jsem si snad začal na hice i zvykat. Každopádně je to naprosto úžasný pocit, co vám budu vykládat.
Přijde mi také sympatické, že sice začaly deště, ale přestaly (alespoň ve větší míře) takové ty šílené bouřky kombinované s tornády, které byly z hlediska vodohospodářského naprosto k ničemu. A vzduch taky nějak extra neochladily. Nyní jsou řeky opět plné vody a někde jí je dokonce nadbytek (v určitých lokalitách je ten nadbytek dokonce velmi výrazný, mít takový nadbytek ve sklepě nebo v kuchyni není žádná sranda).
V některých lokalitách je to již letos několikátá záplava (či povodeň, nevidím v tom moc rozdíl, na rozdíl od pojišťováků, kteří když vám vezme voda barák, tak váš sdělí, že jste byli pojištěni proti záplavě a tohle byla povodeň,a naopak), takže chápu obyvatele, že už toho zákonitě musejí mít plné zuby. Teď mají bohužel pech, že nejsou za dveřmi žádné volby, i když co není, může být. Napadá mě, jestli není náhodou nejvyšší čas začít tyhle problémy s vodou nějak řešit. Je vcelku bez debat, že když jedou za čas přijdou větší srážky, tak ta voda někam odtéci musí. Předmětem diskuse by ale mělo být, zda si do cesty řeky postavit barák. Nejefektivněji se pochopitelně zachovaly pojišťovny, které opakovaně vyplavené domy již odmítají pojistit. Stát tak efektivní být pochopitelně nemůže, nicméně po letošních jarních povodních se začalo nahlas uvažovat o tom, že by stát od lidí domky v záplavových zónách vykupoval. Což lze jedině uvítat.
Současně by se ale mělo jednat také o vztahu člověka ke krajině. Katastrofální záplavy a přívalové vlny vzniklé kdesi na polích jsou jednoznačným důkazem, že asi není všechno v nejlepším pořádku. Zcelené lány asi nebudou to pravé ořechové, řada rostlin (například kukuřice) také nejsou zrovna dobrou ochranou před vodou. Právě lužní lesy na Lužnici, které se podařilo zachovat bez nějakých velkých lidských zásahů, zachránily v roce 2002 Prahu před ještě větší povodní, než jí postihla. Podařilo se jim ve spolupráci se soustavou rybníků zadržet povodňovou vlnu a rozložit jí do delšího časového úseku, takže se zdárně minula s tou, která přišla z Berounky, Otavy a dalších řek. Nejsem vystudovaný vodohospodář, ale zdravý selský rozum mi říká, že když se voda v případě, že je jí hodně, nemůže rozlít do krajiny a zde zadržet třeba v poldrech, zbrzdit se v meandrech a zátokách, tak nabere rychlost a pak se chová, jak náročná milenka (to jest že bere vše, co jí přijde pod ruku: auta, chaty, domy…)
Nejenom v souvislosti s povodněmi se mluví o nevhodné skladbě našich lesů. Smrkové monokultury jsou snáze zranitelné (jako ostatně kterékoliv jiné monokultury), kůrovec je dokáže decimovat v neuvěřitelném rozsahu. Navíc jehličnany mají oproti listnáčům minimální schopnost zadržet vodu. Kdesi jsem četl, že jeden vzrostlý listnatý strom dokáže na sobě zadržet až dvě stě litrů vody(!!).
I když to tak nevypadá, přesto mám pocit, že se začíná blýskat na lepší časy. Členové samospráv se nesnaží neustále čekat, co jim stát ústy nejvyšších představitelů nabídne a jakou přehradu jim slíbí postavit (asi už dobře vědí, že tyhle státní sliby jsou jenom obyčejné hospodské kecy) a starají se sami. Při letošních povodních na Moravě jsem četl, že zbudované suché poldry zachránily nějakou oblast před výraznými škodami.