Fotbalový šampionát v Německu zvolna směřuje ke svému finálovému zápasu, ovšem již bez našich plejerů, kteří si užívají odpočinku po náročné sezóně. Nagelované a vyhlavičkované hvězdy v čele s Méďou a s charismatickým koučem Klekí-Petrou na lavičce nezvládly svou úlohu černého koně šampionátu a s bilancí jedno vítězství a dvě porážky opustily Německo již po základní skupině. V těchto souvislostech vždy dodávám něco o „nezměrných sportovních a lidských tragédiích“, protože mě vždycky fascinují dojemná prohlášení sportovců, kteří utrpí bebíčko či prohrají svůj životní zápas a člověk by dojetím brečel s nima. Chápu, že prohra nikoho nepotěší a zranění taky ne, ale chybí mi u toho drobet nadhledu. Což zase na druhou stranu těžko chtít od někoho, kdo od útlého věku nezná nic jiného, než čutání do meruny nebo lítání za pukem po ledě.
Ale zpět na šampionát. Poslední zápas s Itálií už byl jenom zoufalým pokusem, takové hop nebo trop. Spíše by se měli čutálisti stydět za odchozené utkání s Ghanou. Já jsem ho sice neviděl, ale z dostupných zdrojů vím, že hráči rozhodně na krev nehráli. „Za tenhle výkon by nám hospodskej tejden nenalil“ glosoval na chalupě výkon milionářů soused Fanda, který dlouhá léta kopal jakousi B třídu.
Vždycky, když vidím tyhle namyšlené primadony, co potřebují k úspěchu absolutní klid, luxusní letovisko s maximálním přepychem, pokud možno žádné rozhovory s novináři a tak dále, tak si vzpomenu na MS v raftingu na Lipně. Budovali jsme tam o dovolené za nocleh a stravu zázemí šampionátu, připravovali trať a dělali desítky dalších činností. Celý den nám tam pomáhal Jára Pospíšil, člen vítězného raftu RK Trója, jinak taky reprezentant ve slalomu na deblu. Dělal tam stejně jako my, pak si akorát šel s klukama zatrénovat, když začala téci voda, večer s náma zapařil. Ráno sednul do raftu a vyhrál mistrovství světa. Také proto mám radši rafting, než fotbal.