Tož jsme byli na vodě a bylo tam hezky. Sluníčko svítilo, pršelo pomálu, vody bylo akorát, pivo měli dobré, hermelíny také, nikdo se neutopil, lidí na vodě bylo pomálu, prostě pohodička. Nad letošní vodou se dlouho vznášely určité pochybnosti a otazníky, jelikož po tropickém vedru pršelo a pršelo, takže vody byl leckde velmi nepříjemný nadbytek. Naštěstí se to netýkalo Berounky, takže jsme mohli směle vyrazit. Další určitou komplikací se mohla jevit absence Hanky, která měla jet na lodi s Luborem, který na vodě v životě nebyl a na kánoi seděl jednou na rybníku. Nezalekl se však ostravský chasník nebezpečí a rizika a vydal se na Berounku minimu zkušeností navzdory.
[cpg_album:10,4]
Sraz s Luborem jsme měli u nás doma někdy odpoledne, dorazil přesně navzdory komplikacím s opravou prasklé pneumatiky. Nakládáme lodě a bagáž a vyrážíme směr Chrást. Ještě se zastavujeme u Dandyho, kde si půjčujeme sekeru a pilu, abychom měli čím naštípat a nařezat dřevo. No a pak již hurá na dálnici. Cesta probíhá bez komplikací až do chvíle, kdy nám dojdou PHM. V největším dešti, pochopitelně.
Doléváme zásoby do nádrže, Lubor obětavě nacucává hadičku a pak již můžeme pokračovat v cestě. Do kempu dorážíme bez dalších komplikací, je zde krásně prázdná louka, takže se můžeme utábořit na našem tradičním místě, kde táboříme pokaždé, když jedeme Berounku (to znamená letos podruhé).
Stavíme stany, vybalujeme věci a já se s Luborem vydávám na dřevo. Daří se nám najít les i dřevo, takže si večer můžeme udělat první táboráček. Doráží Jirka s Pavlou, Martin s Petrou se objeví někdy po půlnoci. Nejprve dáváme nějaké pivko a lehkou večeři v kempovém kiosku, pak se přemisťujeme k tábořišti a rozděláváme oheň. Dřeva není moc, takže to na nějaké dlouhé vysedávání moc nejni, navíc jsme jako správní budovatelé naší rozvinulé kapitalistické společnosti dost utahaní z pracovního procesu.
Ráno nás vítá krásné slunečné počasí, po snídani balíme věci a připravujeme se na šíbování s vozidly. Zatímco Martin s Jirkou jedou odvézt auto do Skryjí (respektive do jedné vesnice u Skryjí, ale rozsah a dosah tohoto kroku nám plně dojde až v neděli odpoledne. Já se s Luborem vydávám na vodu, abych ho urychleně zasvětil do tajů vodácké násobilky. Kromě prvotního vykoupání, které nastalo po úvodním kontaktu s plavidlem na vodě, se mu vcelku daří loď kočírovat, takže se můžeme směle vydat na plavbu. Konečně se objevuje i Jirka s Martinem, takže se přesunujeme na vodu a můžeme směle zahájit letošní plavbu.
Dnes nás čeká přes dvacet kilometrů, cíl je v Liblíně, kde máme sraz s Filipem a Petrou. Plavba probíhá v poklidu, Luborovi se s vypětím sil daří příliš nezaostávat a současně proniká do tajů pádlování a ulamování 🙂 U jednoho jezu parkujeme a v bufetu dáváme gáblík s pivkem. Slečna, která zde obsluhuje, má ve stánku rozložená skripta Finanční strategie podniku nebo tak nějak se jmenují, což mi přijde veselé. Finanční strategie stánku s buřty, to tu ještě nebylo 🙂 Obloha se zvolna začíná zatahovat a když se občerstvujeme u dalšího jezu, tak se spouští liják. Naštěstí nemá dlouhé trvání, takže si dáváme o pivko či griotku navíc a vůbec nám to neva. Do cíle dnešní plavby nám již moc nechybí, takže se můžeme směle vydat na zbývající úsek.
Kemp v Liblíně vypadá pěkně, jsou tu dokonce i houpačky a dětské prolejzačky. Stavíme stany a já s Jirkou se vydáme proti proudu na druhý břeh pro dřevo. Daří se nám celkem v čase picnout soušku a ulámat pár seschlých bezinek, takže na oheň bude. V kempu si pak dáváme s Martinou v bufetu něco dobrého na zub, ostatní míří do vesnice, kde je nějaká fajn restauračka. Já jsem ale děsně línej a tak se spokojím se smažákem v kempu, v hospodě mi asi o moc jiný nenabídnou 🙂
Začíná být docela kosa, takže se s Martinou přemisťujeme ke stanům a rozděláváme oheň. Vybaluji kytaru a po čase přichází nasycený zbytek výpravy. Zjišťuji, že Martin také umí hrát na kytaru a navíc jí umí i naladit, což je prima. Filip o sobě dává vědět, je prý velmi zaměstnán a tak dorazí až ráno. Večerní dýchánek zakončujeme někdy o půlnoci a jdeme spát.
Soboty se vzhledem k předpovědi počasí kapku děsím, ale nakonec se ukazuje, že předpověď není dogma, takže nás čeká pěkný a slunečný den. Ráno doráží i Filip s Petrou, takže jsme již konečně v plném počtu. Užívám si kempové houpačky, je fakt báječná, konečně taky jeden pořádný zážitek z dovolené 🙂 Po zabalení věcí nám zbývá již jenom vystrnadit Filipa s Petrou z restaurace a pak již můžeme směle pokračovat v plavbě.
Opět nás čeká přes dvacet kilometrů, voda však krásně teče, takže to bude příjemné svezení. Po chvíli plavby míjíme první hospodu, která vypadá velmi lákavě, ale nakonec statečně odoláváme, neboť jsme na vodě relativně krátkou dobu a navíc jsme právě minuli ceduli s informací, že hospoda v Potůčkách je vzdálená pouze čtyři kilometry. Necháváme se touto falešnou zprávou ovlivnit, ale nakonec zjišťujeme, že cedule pěkně kecala.
Nakonec se nám zdárně daří vytouženého bufáče dosáhnout, i když jeho obsah není nic moc. Partička na plech ožralých vodáků se naštěstí nalézá ve stavu krátce před vytuhnutím, což je dobře, aspoň nebudou otravovat. Grilovaná kuřata jsou připravená patrně již od rána, proto si je nikdo raději nedává. Ale za to zde mají vynikající nakládaný hermelín a dobré pivko. Letmým pohledem do kilometráže zjišťujeme, že do cíle nám díky neustálému finiši k hospodě zbývá již jenom pár kiláčků, což je fajn. V klidu se tedy zvedáme a nasedáme do lodí na závěrečnou část cesty.
Cíl je v kempu Zvíkovec, konkrétně v tom druhém pod mostem. Daří se mi přemluvit mužskou část výpravy k výpravě za dřevem do lesa, i když Filip je po zjištění, že v kempu se dá pořídit ošatka za lidovou cenu třiceti kaček, hodně nalomen. Ve strmé stráni plné volně ujíždějícího kamení fikáme nějakou soušku a sbíráme pár větví. Po příchodu do kempu pak již následuje výprava za most do hospody za večeří.
Mají zde zajímavý systém tomboly, kde každý lístek vyhrává nějaké jídlo 🙂 Hned po příchodu nás zaujme mládež sedící vedle u stolu, konkrétně jedna slečna s odhaleným zadkem a růžovými tangy. Vypadá velmi asexuálně, konec konců to můžete posoudit ve fotogalerii. Sytíme žaludky, klábosíme a s blížícím se večerem se přemisťujeme zpět do kempu. Řežeme dřevo, zapalujeme oheň, pojídáme potraviny, pijeme alkoholické nápoje, hrajeme na hudební nástroj což doprovázíme zpěvem, a tak všelijak podobně. V průběhu večera sice drobně krápe, ale naštěstí neprší. Po skončení seance se jdu ještě vykoupat do řeky, je to sice studené, ale příjemné.
Neděle je závěrečným dnem vody, čeká nás již jen pár kilometrů do Skryjí, respektive kousek po ně. Na snídani si jdeme sednout pod střechu do místního bufetu, kde si dáváme mimo jiné i kafčo. Mají zde takového toho naprosto úchylného turka, který se nedá vypít ani s dvěma cukry a mléky. Fakt hnus, to snad vyráběj z mrtvejch myší, nebo co. Po čase vstává i Filip s Petrou, takže se můžeme směle chystat k odjezdu. Cesta ubíhá příjemně, bez nějakých zádrhelů. Kousek nad Skryjemi je takový báječný jez s pěknou šlajsnou, která přímo vybízí ke splutí. Vypadá to velmi efektně, i když to ve skutečnosti nic není (akorát to šplouchne, do lodi se nabere voda a je to 🙂 ) Přestože nám pán na břehu říká, že tam žádné kameny nejsou, pro sychr si půjčuji plastovou loď od Pavly s Jirkou a jdu na to. Vskutku pěkné svezení a šplouchnutí to bylo 🙂
V pěkném čase přijíždíme do Skryjí, kde se občerstvujeme v bufáči. No a pak se vydáváme na poslední dva kilometry po vodě, kde na nás čeká vozidlo. Když jsme na místě, tak zjišťujeme, že nápad to byl sice dobrý, ale v reálu je to pěkná konina 🙂 Buď jak buď, cesty do pekel bývají pravidelně dlážděny jen těmi nejlepšími úmysly, takže alespoň máme poučení pro příště. Na místě je totiž jenom louka, nic moc výlez z vody a nerudný chatující spoluobčan. Ten je evidentně velmi rozhozen z rozpuštění Stb a PS VB, takže si aspoň ukojuje svůj buzerovací chtíč pruděním. Napadá mě, jestli to náhodou není nějakej kámoš toho Paroubka, co mě prudil onehdá u nás před barákem. Blbej je na to dost.
Nasedáme do Corsy, což rozhodně není vozidlo pro přepravu většího množství cestujících, naštěstí však cestu s pěti lidmi na palubě hravě zvládá. Vysazujeme Filipa v Liblíně a pokračujeme směr Chrást. Zde se loučíme s Pavlou a Jirkou, kteří jedou rovnou do Prahy, my s Martinem jedeme pro zbytek výpravy za Skryje. Zde nás vítají s radostí, neboť jsme již byli považováni za ztracené. Na louce navíc musela Martina s Petrou a Luborem přečkat déšť, naštěstí nebyl moc dlouhý a výrazný. No a pak si již jen vyslechneme blbé kecy místního vymaštěného chataře a vyrážíme směr Praha. Lubora pak čeká ještě daleká cesta kamsi na východ, snad až k ukrajinským hranicím, či co, ale v pohodě dojíždí domu někdy kolem půlnoci.
Berounka 2006 byla fajn, počasí nám nadmíru přálo, snad se nás bude nedeštivo držet i v dalších letech. Lubor se naučil za ty tři dny jezdit vcelku obstojně na lodi, takže příští rok již může vyrazit na vodu naprosto bez obav. Tož tak.