Koncem srpna jsme byli na týden užívat dovolené v Třeboni, o víkendu před a po jsme se vyskytovali ve Vrbném na trénink, respektive závody. Bylo to všechno moc príma, páč vyšlo počasí a tak všelijak podobně. V Třeboni s náma byla Káča z Brna s Jájou.

Fotky
Do Vrbného jsme se dopravili v sobotu přes den, protože lilo jako z konve a co tam v dešti. navíc jsme kvůli nějaké bouračce na hlavním tahu na Písek museli uhnout, takže jsme si užili jízdu po vedlejších silničkách, přesně podle hesla „I cesta může být cíl“. Jak se blížíme k Budkám, déšť ustává a ve Vrbném už je bezdeštno. Jdu na singla a náležitě si to užívám, takhle pěkně jsem si už dlouho nezaeskymoval, a krysil jsem taky před nějakým tím pátkem 🙂
V neděli je již krásně slunečno a my se odpoledne přesouváme do Třeboně, loďku nechávám u Žemličků na zahradě. V kempu na nás již čeká Káča s Jájou, bydlíme na našem „tradičním“ místě, hnedle u vody.
Vedle nás vegetuje jakási drobet sociálnější rodinka z Mělníka či odkud, která tráví celý den v místní hospodě, respektive před ní. S neuvěřitelnou pravidelností se všcihni ráno sbalí a deset minut před desátou (za deset deset, už nejede nic…) se odeberou k restauraci. Zde tatík s maminou sedí a klábosí, děti si hrají venku na prolejzačkách. V poledne mamina ukuchtí v kuchyňce oběd a navečer pak uloží děti do stanu. Hlava rodiny se vracela do stanu po zavíračce.
Když jsme o tom tak debatovali, tak jsme pak nakonec dospěli k závěru, že je to lepší, než nechat děti pobíhat někde mezi paneláky. Navíc občas přerušili pobyt u hospody a šli se třeba vykoupat. Ještě mě tak napadá, že mít na výběr mezi sezením venku před hospodou a celodením chytáním rakoviny kůže někde na pláži, tak volím první variantu. Přijde mi to zábavnější a zdravější.
V Třeboni se dovolenkuje naprosto dokonale. Večer jdeme na procházku do města a končíme na pivovarské terase, kde hraje pěkná „kotlíkářská“ kapela. Tancujeme s dětičkama, kterejm se to pochopitelně hrozně líbí, hudebníci jsou docela poslouchatelní – občas mám s podobnými tělesy dost otřesné zkušenosti.
Z výletů podnikáme cyklotrip k rozvodí Staré a Nové řeky, kde momentálně probíhají stavební práce na lepší přerozdělování vody v případě povodní. Cestou stavíme v bufetu u silnice, kde házím kameny do velké louže za neutuchajícího zájmu Vojty a Jáji.
Protože Káča se uprostřed týdne vydává za rodiči k Plzni, jedeme na výlet kolem Světa bez nich. Cesta je to pěkná, akorát někde musím kolo vést, páč cesta vede přes kořeny a s vozíkem to drobet drncá.
Ve středu rovněž následuje přesun do Chlumu, kde mám přes net vyhlídnutý jeden kemp. Já jedu s Vojtou ve vozíku a Martina převáží auto. Nakonec se nápad strávit pár dní v Chlumu neukazuje jako optimální, protože v jinak pěkném kempu je dost hlučná partička několika rodinek, a navíc je Chlum dost díra. Během halasného večírku se rozhoduji, že ráno se vracíme do Třeboně, nějak se mi to tam páčí víc.
Tentokrát si role vyměňujeme, Martina veze VOjtu a já převážím auto. Po postavení stanu sedám na kolo a jedu jim na proti, ovšem dojedu skoro až k Chlumu a nikde nikdo. Nakonec zjišťuji, že jsme se špatně domluvili a na křižovatce na mě Martina nepočkala. Ale šťastně jsme se shledali, což je hlavní 🙂 Zastavujeme v hospodě, kde se zlehka občerstvujeme a pak se již vracíme do Třeboně. U vejzdu do historického centra nám málem jedna kráva nacouvá do vozíku, naštěstí zareagovala na bouchání do auta, když už je slepá a blbá.
Večer jdeme opět na pivko na terasu, k našemu překvapení zde hraje stejná kapela jako při naší první návštěvě, což je příjemné. Vůbec si myslím, že to měli vychytaný, slyšeli jsme tady tři soubory a všechny byly poslouchatelné.
Pátek je dnem přesunu do Vrbného, jízdu do Budek nám zpestřuje nějaký mentálně postižený magor ve starší naftové Astře, který předjíždí tu autobus, tu náklaďák, pochopitelně do kopce a v nepřehledném horizontu nebo zatáčce. Výsledek jeho riskantní jízdy, kdy to několikrát bylo doslova o chlup, byl opravdu úchvatný – na prvním semaforu v Budějicích jsme stáli hnedle za ním…
Ve Vrbném jdu na singla, páč se na trénink nescházíme. Večer se má kazit počasí a taky že kazí. Mejdan stojí relativně za nic, ovšem v sobotu to podle dostupných údajů bylo ještě horší. Vojtovi se v noci nechce moc spát, asi zuby, takže padá rozhodnutí jet domů už v sobotu večer. Libor totiž taky odjíždí, takže nedělní sprint odpískáváme. Ve slalomu jedeme jenom na čtyřce, vzhledem k tomu, že je to rychlá, jednoduchá a silová trať, tak se moc nechytáme, ale úplnej propadák to není. Odpoledne pakujeme hromady našich zavazadel a vyrážíme ku Praze. Tož tak.