Jsem teďka drobet nemocnej, nějak jsem na Trnávce nastydl a mám děsnej kašel, ale snad mě to brzo přejde, nicméně mám teďka víc času, takže vám konečně můžu napsat, jak jsme se s táto ztratili (teda – ztratil se on, já jsem se jenom vezl 🙂 ) Aspoň jsem tak ale kapku netradičně oslavil své půlroční narozeniny, hihi.     O víkendu před Trnávkou jsme byli na chalupě a táta sebou pochopitelně bral kola a pro mě vozejk, jenomže při odjezdu zjistil, že se mu nějak udělala osmička na zadním kole jeho kola, takže nakonec vzal jenom mámina Milouše. V sobotu jsme si užívali vegetu, byli jsme v lese na procházce, nejdřív jenom s tátou, a pak večer všichni dohromady. To jsme šli na procházku s tím, že se stavíme v hospodě U komína, jenomže tam měli zrovna nějak neplánovaně zavřeno, takže jsme šli domů s nepořízenou. Naštěstí měl táta doma zásobu lahvové desítky a červeného vína, takže důstojný průběh večera z této stránky nebyl ohrožen.
V neděli dostal táta nápad, že pojde se mnou na kolo, tak na hodinku do brdských hvozdů. Půjčil si mámina Milouše a vyrazili jsme plni elánu a nadšení přes Orlov do lesů. Mě se to moc líbilo, za chvíli jsem chrupkal, táta šlapal, takže pohoda. Jenomže jak tak táta jel, tak se mu nějak nepodařilo včas odbočit, nebo se mu naopak povedlo odbočit někam jinam, než měl v úmyslu, ale najednou se ukázalo, že nevíme, kde jsme. Nikde žádná cedule, ukazatel, prostě nic, Navíc táta si nevzal s sebou mapu, páč jsme jeli jenom na hodinku, takže to prej nebylo třeba.
No tak táta vyrazil nějakým směrem, o kterém si myslel, že je to ten pravý, ale to byl vedle, jak ta jedle, páč se v tom vojenským prostoru dokonale zamotal a jel úplně špatně. Mě se ve   vozíku celkem pořád líbilo, akorát do kopce do byla vždycky nuda, ačkoliv táta makal ještě víc než vítěz TdF (Tour de France), páč měl strach, že se mi to přestane ve vozíku líbit a copak se mnou, že.
Když táta sfičel takovej pěknej, táhlej, asi pětikilometrovej sjezd, tak potkal nějakého cyklistu, kterého se zeptal na cestu a zjistil, že jel úplně špatně a že to musí zase celé vyšlapat znovu. Vedro jako v peci, táta už neměl nic k pití, ale co mu zbývalo, než se opřít do pedálů a vydat se směrem k Obecnici. Tak  jsme učinili první krok k naší záchraně, ale nebylo ještě vyhráno, páč v Obecnici musel táta zase vyšlapat další kopec, kterej mu dal taky pěkně zabrat. No ale zvládnul to, a pak už nás čekala jenom cesta po vrstevnici a sešup dolů.
Cestou nás míjel nějakej divnej páprda ve škodě oktávyja a děla na tátu nějaký posuňky, jakože si klepal na čelo a tak. No to bylo něco pro tátu, ze kterýho lily litry potu a jediný, co ho drželo při životě, bylo studený pivo, který na něj doma čekalo 🙂 Poslal pantátu kamsi, no však to znáte, že tatík nejde pro jadrnou mluvu při těchto situacích daleko, že 🙂
Ovšem to bylo všechno, protože v další vesnici pantáta vyndaval cosi z auta a když na něj tatík kejvnul, cože jako to mělo znamenat, tak na něj začal halekat „ty to dítě chceš zabít“ čímž jako myslel mě a myslel to fakt vážně, fakt poťapanej týpek teda. Tak ho táta poslal kamsi ještě jednou, jemu to nedělá vážnější problém 🙂 To jme ale dodneška nepochopil, jak by mě jako táta mohl ohrozit na životě tím, že mě vozí ve vozíku po silnici, kde je minimální provoz? Kdyby se mnou jel po Strakonický nebo déjedničce, tak to bych chápal, ale takhle? To mám jako sedět furt doma za pecí, nebo co? Opravdu moc divnej pán, ještě že nejsem jeho dítě, takovej nudnej život u nějakýho zaprděnýho pantáty, to bych doopravdy nechtěl zažít…
No a doma měla máma velkou radost, že jsme se zase vrátili, že jsme se našli a tak dále 🙂 Táta byl rád, že jsem vydržel tři hodinky ve vozíku sedět, chrupkat a nebo se dívat kolem a že se mi to bloudění líbilo. Však se příští rok spolu vydáme na nějaký delší tůry, to mi slíbil 🙂 Prej už se ale nebudeme ztrácet, to mi taky slíbil, a až pojedem zase do brdských hvozdů, tak si vezme pořádnou podrobnou mapu a busolu 🙂