Oslavy Mikuláše tradičně patří v Paláci Akropolis Hudbě Praha a nejinak tomu bylo i letos. Původně jsme to měli geniálně vymyšlené v tom smyslu, že Vojta bude chrupkat u babči na Žižkově a kdyby něco, tak jsme tam za chvilku. Jenomže Vojtovi rostou stoličky, takže s ním nakonec Martina musela zůstat doma.
Hudba Praha v poslední době koncertuje docela dost, ale já jsem na ní byl naposledy v lednu na Deltě, takže jsem se logicky těšil jako malej harant. Navíc v dnešní době, kdy každý soudný člověk už má Paroubka, Ratha, komančů a dalších podobných úchylností fakt plný zuby, není drobet duševní hygieny v podobě HP vůbec od věci. I když by to bylo potřeba asi tak sedmkrát do týdne…
Před koncertem jsme se srazili v hospodě v sestavě Mario, Kateřina, André, Kája a Skořepka s Honzou. U Kurelů jsme ale dali jenom nějaké to základní pivko na žízeň, páč zde neměli nic k jídlu, takže jsme se operativně přesunuli do nedaleké Moravy, kde to již bylo o stoprocent lepší.
Teď na chvíli odbočím, abych vám drobet sáhnul do svědomí. Dbáte dostatečně o dušení, fyzickou a psychickou pohodu vaše notebooku? Asi to zrovna nepřeháníte, co? No, měli byste jít do sebe a vzít si příklad z Maria. Ten zrušil vánoční dovolenou v Egyptě, jen aby mohl vzít svůj notebook na Šumavu. To je přeci hezké, ne? No a pokud tomu nevěříte, tak se Mária zeptejte, že nekecám a je to všechno pravda pravdoucí, Kateřina je svědek 🙂
Ale zpět do víru zábavy. Po pevném i tekutém gáblíku vyrážíme z Moravy do Akropole. Protože zde nejsme poprvé, odmítáme čekat fronty na pivko a neustále si sem docházet pro další kelímky, takže s Kájou nakupujeme větší množství lahvové dvanáctky. Pro nás starší, co už prd vydržíme a z každého mejdanu se hrabeme delší a delší dobu je to rovněž záruka toho, že nám ráno nebude až tak mizerně, jako po čepované desítce. Zatímco na baru konzumujeme první lahvinku, umělci vyšli na pódium, chopili se aparatur a začli svou kulturní produkci.
Balíme tedy zásoby a jdeme do davu. Dělám nějaké fotky a protože pod pódiem není moc narváno a ani tam nikdo nějak moc extra nepoguje, tak tam zůstávám. Hudba Praha hraje průřez svou tvorbou, od starých po nové, které by měly vyjít na chystané desce. Kdy to bude, to je podle toho, co mi říkala po koncertě Jamajka, zatím ve hvězdách. Z repertoáru vypadly největší hitovky Paralet, Pal vocuď a Žofín, ale na druhou stranu chápu, že to už umělce občas nebaví hrát furt dokola totéž, navíc se aspoň dostalo na jiné písničky. Hlavně ale někdy uprostřed zazněla moje velmi oblíbená Máma, táta, což bylo hezké 🙂
Po koncertě všichni zbaběle prchají, takže s Kájou ještě chvíli kecáme a pak vyrážíme směr nádraží Střed zásobeni několika lahváči. Kája je totiž odnedávna buran z venkova, takže proto to nádraží 🙂 Dřív to byl chasník z Letné, pak polovenkovan z Dědiny, proletář ze Žižkkova a dneska je to jadrný venkovan. Hezké, že 🙂 Na nádraží zjišťujeme, že vlak již ujel, ale prý jede i jiný, takže se naše cesty rozdělují. Po královské cestě, což je dnes vcelku bezživotný skanzen pro turisty jdu do Spálené na tramvaj. No, a tak to tedy bylo. Doufám, že osud dá a na HP se dostaneme i dřív, než za rok. Ale těžko dopředu něco řešit, protože ať tak a nebo tak, všechno je naopak! Tož tak.