Tak jsme zase jednou vytáhli paty a zamířili na Vysočinu. Kromě drobné výpomoci domorodcům v zemědělské usedlosti jsme tam nedělali vcelku nic, v sobotu večer jsme se vydali na vodáckou merendu do Želivi. V neděli jsme se pak vydali zase domů.
Přesun v páteční podvečer probíhal po highway NO 1, kterou ze srdce nenávidím. Přijde mi, že se na ní vyskytuje ještě větší podíl dementů za volantem, než na jiných silnicích. Mám také velmi intenzivní pocit, že se mě vždy několik motoristů snaží zabít. Co jiného si myslet o řidiči, který mi vjede do pruhu před čumák rychlostí o padesát kilometrů menší, a ještě si u toho píše esemesku? Nebo borec, který jede s BMW rychlostí 110 km/h a při předjíždění zvýší tak na 120? S piánem mám občas pocit, jakej nevlastím rychlej bourák… Jsem proto věru rád, že po ní nemusím jezdit častěji. Když jedeme na Trnávku nebo do Krasolesí a netlačí nás vyloženě čas, tak to vezmeme po staré benešovské a přes Vlašim, což je věru pěkná cesta příjemně ubíhající.
V Krasolesí je kromě stabilního osazenstva ještě návštěva v podobě Marty (otec) a Josefíny (dcera). Valuška tak má kámošku do party, David tak má kámoše do party. Rafaelka roste jako z vody, její velkou zábavou je sundavání ponožek. Zábavou Jany a Davida je pak následně nandavání ponožek Rafaelce. Večer nám příjemně uběhl za spolupráce pelhřimovských Poutníků v lahvovém vydání.
Ráno zjišťuji, že nemám k dispozici čerstvý ranní tisk, což David napravuje při další cestě do civilizace za nákupy. Převlékám se za burana a jdu pomáhat s nějakými pracemi, jako je výměna baterie v autě, transport potravy ovcím, sběr dřeva v lese atd. Počasí je ohavné, chvílemi sněží, je zima a jsou funíci.
Marty se musí na otočku vydat do Prahy, neboť zapomněl, že hlásí v rádiu jedna. Což je zodpovědná funkce, neboť takový hlásič v nezávislém rádiu sedí za mikrofonem, tělo mu odmítá poslušnost následkem včerejší pitky s muzikanty a kolegy publicisty v nějaké intelektuálně-hudební putyce nevalné pověsti (leč nezávislé, což je důležitý fakt), na stole popelník s vajgly a zpolaplná krabička cigaret, ve vzduchu je směsice nikotinového a marihuanového kouře, a hlasatel pouští třesoucími se prsty jedno cédéčko za druhým, což doplňuje proslovy chraplavým hlasem jakoby ze záhrobí typu „a tuhletu věc, co vám teďka pustím, to nahrál XY v pětaosmdesátým, když se rozešel s muzikanty z projektu ZŽ, a je to taková klasická hodně kytarová záležitost, trochu šmrncnutá funky a novou vlnou…“.
Následuje chutný oběd a pak je již nejvyšší čas přichystat se na večerní dýchánek. Jdeme tedy smazat spánkový deficit, abychom večer byli čilí a společenští.
Po páté hodině se přesouváme do Želivi, kde je již v hospodě plno lidu. Dáváme si véču a zvolna zaplouváme do mejdanu. Večírek je to pěkný, k tanci a poslechu hraje příjemná kapelka.
Doráží David s Valuškou a Marta s Josefinkou, kteří se vzápětí zapojují do reje na parketu. Následuje vyhlášení nejlepších posádek, promítají se videa a pak se již opět hraje a paří. Končí se nějak po půlnoci, několik lidí je dokonce schopno odejít po svých, zbytek pro jistotu sedá za volant a odjíždí raději vozem. O něco více řádek jsem napsal na RK Stan, ale také to není žádná sláva. Co ostatně chcete psát o mejdanu, zejména když si z něj toho moc nepamatujete…
V neděli kolem poledne se vydáváme na rodnou hroudu, večer ještě smolím článek na RK Stan. Jde mi to jak psovi pastva, ale nakonec se mi daří to nějak dokončit a uzavřít. Tož tak.