Stala se u nás doma a současně díky mobilním komunikačním technologiím také v pražském metru taková veselá historka, se kterou se vás zde pokusím seznámit. Bylo to tak:
Jednoho rána jsme se s Martinou (když jsme debatovali o kostýmu na nějakou estrádu pro Valušku) dostali na téma „Dětské besídky“ a podobné taškařice. Martina na rozdíl ode mě (já si tedy příliš nepamatuji, že bych někdy někde vystupoval, ale možná se pletu) vystupovala například na prestižní akci Puškinův památník v Paláci kultury a oddechu Julia Fučíka. Byla to soutěž v ruštině při příležitosti družby s našimi ruskými socialistickými vzory. Celá třída předváděla scénku o tom, jak děda tahal řepu a Martina tam hrála kočičku. V tu chvíli jí ale došlo, že neví, co hrála Zdenka, se kterou chodila do třídy. Nelenila tedy, zvedla telefon a chytla Zdenku zrovna na stanici v metru cestou do práce. „Co jsi hrála na Puškinově památníku?“ slyšela překvapená Zdenka ze sluchátka. „No přece řepu!“ zněla překvapená odpověď. Zdenka při následném telefonátu po vystoupení z metra říkala, že se musela celou cestu hrozně smát. Ostatně, co má člověk dělat, když mu někdo ráno v metru zavolá s dotazem, cože to hrál před více než dvaceti lety při Puškinově památníku?