Tož se opět po nějaké chvíli dostávám k napsání pár řádků. V současné době se doma zotavuji po velmi náročné operaci, kterou provedl tým špičkových chirurgických pracovníků pod vedením MUDr. Krejčího v prestižním pražském zdravotnim zařízení světové úrovně. Tým věhlasných specialistů opět dokázal tímto zákrokem posunout hranice medicíny o notný kus dopředu a nám, obyčejným lidem, nezbývá než v němém údivu tiše žasnout s nevyřčenou otázkou na rtech: Co všechno je v medicíně ještě možné? Zdravý rozum jasně říká, že žádné hranice nejdou posouvat donekonečna, ale absolventi lékařských fakult si vždycky najdou nějakou skulinku, nějaký nový poznatek, nějakou novou hypotézu uvedou v život, že jednomu nezbývá než v posvátné úctě k neutuchajícím inovačním procesům v hlavách předních chirurgů tiše zírat.
No, tož jsem se v pooperačním rozrušení nechal kapku unést, snad mi to nebudete mít za zlé. Musím říci, že mě úroveň nemocnice v Motole příjemně překvapila, příjemný personál, pacient už tam není vnímán jako úplný blb, který nemusí nic vědět, protože za něj všechno rozhodnou vševědoucí doktoři. (I když je pravda, že když mi dala paní anestezioložka vybrat, který typ anesteze bych chtěl, tak jsem si připadal jako když se mě asi o hodinu dříve zeptal majitel firmy s kotli, jakýže kotel si tedy chci koupit. V obou dvou oborech mám zhruba stejné znalosti, to znamená žádné, nicméně je pěkné, že se zeptali : -) ) Je jasné, že je to všechno o lidech, v jiných nemocnicích může být situace jiná, ale proč nepochválit, když si to v Motole zaslouží, že.