Na Kamenici jsme vyrazili jenom s Vítkem, na večírky nás doplnil Kája, který se intenzivně věnoval pěší turistice. největší adrenalin jsme zažili nikoliv na vodě, ale na nádraží, kde nás průvodčí nechtěla pustit do vlaku. Takže moje vychytaná logistika zala za své…
V pátek po příjjezdu navštěvujeme restauraci na Bramberku, což se jeví jako vynikající nápad. Ráno nás vítá sněhový poprašek, ale to nás nemůže zastavit. Plán „odjjedeme do Spálova, tam necháme auto a vyjedeme nahoru do Jesenného vlakem“ nabírá zásadní trhlinu v momentě, kdy nás paní průvodčí nemilosrdně vyhazuje z prázného vlaku. Takže jsme na vlak čekali 45 minut úplně zbytečně.
Posílám paní průvodčí zcela oteřeně do horoucích pekel (což je eufemismus, v reálu jsem tak slušný nebyl). Sedáme do auta a jedeme do Jesenného. Jsem z toho dost otrávený a jedu jak ponocný, navíc se mi dvakrát sekne ploutev o kámen a plavu. Ve Spálově čekáme na vlak, ale než přijede, tak nás naberou mladí raftaři z Letohradu. Jdeme se projít podél Kamenice do Návarova, abychom omrkli obtížnost. Cestou potávýáme klan Trefňáků, kteří fandí Jurášovi,jež oprášil sjezďák a vydal se do peřejí. Po občerstvení vNávarově jdeme k autu a vyrážíme na chatu, kde se jenom otočíme a míříme do hospody.
Cestou do restaurace si mohu vyfotit tento krásný výhled:
Dorážíme do restaurace a polodementní vlakový personál je rázem zapomenut. Kája tam za námi doráží poté, co obešel asi tak 90 % Jizerek. V hospodě je krásně, nic nám tam nechybí. Sice nás za chvíli šoupnou do veedlejší místnosti, protože se dělá plac pro kapelu, ale nám to nevadí. kapela hraje příjemně, jenom Vítka roozčilujje banjo natolik, že odchází na chatu.
Nedělní ráno nás vítá krásným slunečným počasím:
Oklízíme chatku, loučíme se s Kájou a vyrážíme na vodu. Cestou míjíme partičku paddleboardistů, ale protože stíháme vlak, nemůžeme se s nmi zastavit a pojezdit. Až za rok. A to už budeme počítat s tím, že vlakem jenom bbez paddleboardů… Tož tak.